Napříč Austrálií na kole Vertec (9.) - Tasmánie - Články

Naše cykloputováni po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili již zmiňovanou maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží. Podél něj jsme šlapali ještě dále na jih.


První kopce na trase a za odměnu vodopády
Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale protože byl na asfaltu, bylo to v pohodě. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt.Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní asfaltové cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, tak mrholí a začíná se stmívat. Za tmy, po hodně drsném stoupání a mokří vyjíždíme do průsmyku, kde je parádní přístřešek. Stavíme si tam stan, kola dáváme též po střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme dost unavení.
Druhý den se vyčasuje a my jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph's Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku dolů po hodně nepohodlné štěrkové cestě s prudkým klesáním, až se dostáváme k dalšímu vodopádu St. Columba Falls.


Návštěva sýrařských fabrik
První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás o hodně zajímavější sýrárna na nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme si jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, jež byla založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem a během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly tedy stopy i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek ale už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.


Setkání s krajany
Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z nicehonic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglickočesky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československá do Austrálie, o svém otci, který hodně běhá atd. Dáváme mu naší expediční samolepku, a to ještě netušíme, že se znova setkáme úplně na druhém konci ostrova. Zanedlouho dostáváme totiž email od otce sportovce, který nás zve k ním do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání od tak výjimečného člověka nemůžeme odmítnout.
Asi za 14 dní dorazíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelně běhy. Začneme třeba během kolem Tasmánie a pokračujme během na cca 5500 km z jihu Tasmánie na sever Austrálie. Tuhle šílenou trasu běžel každý den, bez dne volna, průměrné kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelně, kde se tolik energie a síly a v takovém věku u něj bere. A to nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké že jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na ten nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili celý den a něco a poznali tak opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!


Pláže na východním pobřeží
Většina z těch, co jsme viděli, byla ideálních pro koupání. Čistá voda, písečné pláže, málo lidí, pohoda. Také je to tu ráj pro surfaře, které jsme museli mnohokrát obdivovat, jaké kousky na vlnách dokážou.


Nespoléhejte se na informace z infocenter
Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Z něj jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli šlapat zpět a hodně to objíždět. V jednom infocentru asi 30 km předem nám řekli, že loď už nejezdí. A protože už jsme neměli dost času na objíždění, rozhodli jsme se tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo ale překvapení, když jsme se později dozvěděli, že loď normálně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet už se ale nedalo.


Další mylná informace
Ve městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit, zda kratší či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok, že to není do kopce a že je lepší jet tamtudy. Tak se vydáváme dle její rady a to ještě nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to a objevují se hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení po 30 km dorazíme do vesničky Kellevie, kde nocujeme u příjemných lidí na pozemku, dostává se nám možnosti sprchy atd. A to vše při jednom z nejúžasnějších západu slunce, co jsme kdy zažili.


Tasman Peninsula
Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu místních geologických zajímavosti. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil's Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje do skalnatého pobřeží. Návštěva určitě stála za to. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí a pak vybuchuje podobně jako gejzíry, nebo se bouří v nějaké propadlině. Délka tunelu bývá od pár metrů do několika set metrů.
Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní túru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pěšky. Cesta vedla různé po útesech a vylezli jsme také na dominantní vrchol Mt. Brown a pak slezli na geometricky půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jak v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před několika staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující a do cesty se nám postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se.
Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutě Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě vlastně skanzen. Jedná se o pevnost s věznici, kam byli přiváženi trestanci z Anglie, aby zde byli mučeni a jinak napravováni. Tato věznice získala velmi nechvalnou pověst a až do dnešních dní se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké museum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců, neboť každý návštěvník prochází muzeem jako jeden z nicha velmi věrně může prožívat jejich osudy.


Hobart
Cesta do hlavního města Tasmánie nás stala hodně energie hlavně kvůli čtyřem defektům postupně na Renčině zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí ale velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoká dominanta, Mt. Wellington. V Hobartu jsme strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali 2 týdny předem na trajektu, a kteří nás k sobě pozvali. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí hory s působivými výhledy na pobřeží.
V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci-predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodné neprokázal, že ho spatřil.
Další zajímavá expozice je věnována tasmánským aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubení bílými přistěhovalci do posledního jedince.


Tasmánský čert - další zvířátko v ohrožení
Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu, a to hlavně díky nádorovitému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším velkým faktorem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá zvířata končí pod koly aut, když se na okrajích cest živí sraženými klokany. Úbytek těchto tvorů je tak rychlý a velký, že vědci a zoologové očekávají během pár let úplně zmizení tohoto druhu z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci zachráněni, ale bude to jen pár kusů. My jsme se v jednom z parků byli na ně podívat a opravdu je to velká škoda.


Další úmorná trasa
Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti silnému větru. Celkem utrpení. Jeden den nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se během chvilky oteplilo zničehonic na více než 30°C, odpoledne teplota začla klesat a večer už jsme měli během jízdy zmrzlé ruce. V noci pak byly jen pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblasti, které právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ale museli jsme překonávat oblaka kouře. Nebylo to nic příjemného.


Okolím města Mole Creek
Zde jsme navštívili známou fabriku na med, kde jsme si mohli ochutnat asi 30 druhů medu, který zde vyrábějí. Byl to fakt zážitek ochutnávat malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a další druhy. Zajeli jsme též do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Největší zajímavostí je ale přítomnost červů zvaných "glow worms", kteří žijí na jeskynním stropě a produkují světlo. Při úplné tmě si pak připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzívní zážitek.


Cradle Mountains
Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahující ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznamu světového dědictví Unesco. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na nejvyšší skalnatý vrchol Cradle Mountain, třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás zanechaly opravdu nezapomenutelný dojem.


Loučení s Tasmánií - jak jinak než se zvířátky
Když jsme odjížděli z Cradle Mountains a tím v podstatě pomalu končili náš pobyt na Tasmánii, zažili jsme něco velmi výjimečného. Najednou nám přes cestu přeběhl před očima quoll, takové hnědobíle puntíkované zvířátko, podobné trošku lišce a trošku kočce. Asi o 5 minut později si to přes cestu zničehonic masíroval wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volné přírodě byl zde - kolem cesty běžel tasmánský čert! K tomu všemu jsme měli pěkný západ slunce, a tak jsme si už opravdu krásnější
rozlučku s Tasmánií přát nemohli.


Závěrem
Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných km na tomto úžasném ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a pak do Sydney.



Fotogalerie:







Martin Stiller, Renáta Lorišová - www.cyklocestovani.cz, 29.01.2008