Cesta do Itálie (1.) - Články -

Po loňské „testovací“ jízdě Rakouskem jsme si tento rok s parťákem Martinem naplánovali cestu do Itálie. A když už v té Itálii budeme, chceme navštívit jeden z nejmenších států světa - Republiku San Marino.
Bohatší o loňské zkušenosti s vařením jsme koupili plynový vařič, nepotřebné věci nechali doma a ty potřebné naopak vzali sebou.
Kámoši nás zase nechali ve štychu, a tak jedeme opět jenom ve dvou.


Konečně na cestě
27.července se vydáváme na cestu. V Brně obstaráváme poslední náhradní díly na kola, dokupujeme zásobu potravin a jedeme do Pasohlávek. Tam nás má čekat kamarádka Sylva, která brigádničí na sběru meruněk.
Při výjezdu z Brna hledáme delší dobu správnou cestu na Mikulov. Protože nevíme jak dál, bereme za vděk silnici pro motorová vozidla. Provoz je řídký a krajní pruh dostatečně široký.
Před Pohořelicemi staví v protisměru cyklistu policajti a vypisují mu pokutový bloček. My se tváříme, že tady vlastně ani nejsme, a ještě více šlapeme do pedálů, ať jsme co nejdříve odtud pryč. To by nám ten výlet pěkně začal, kdybychom měli hned první den na cestě platit pokutu. Po několika kilometrech jízdy naštěstí odbočujeme z hlavního tahu na okresní silničku. Když přijíždíme konečně v pozdním odpoledni do Pasohlávek, máme toho plné zuby. Celou cestu nás totiž provázel protivítr. Protože se zatahuje a začíná pršet, hledáme na noc ubytování. Na zahradě u rodinného domku, kde už několik stanů stojí, prosíme o plácek na postavení stanu. Majitel je vstřícný. Kempují zde sice jenom jeho známí, ale protože začíná pršet a je to pouze na jednu noc, nechává nás přespat. Dlouho do noci pak sedíme společně se Sylvou a s jejími kamarádkami v hospodě u českého piva a smiřujeme se s tím, že je to na delší dobu naposled.

Poté, co propršelo celou noc, to ráno nevypadá o moc růžověji. Tmavé, nalité mraky se valí po obloze, jen se dát znovu do deště. Na česko-slovenskou hranici nám zbývá ujet kolem 60 kilometrů. Za Mikulovem odbočujeme do Valtic a zanedlouho projíždíme Břeclaví.
Za městem přečkáváme na kraji lesíka u cesty malou dešťovou přeháňku a v poledne opouštíme v Lanžhotě Českou republiku.
Bohužel déšť opět zesílil, a tak v deštivém počasí ukrajujeme první kilometry po území Slovenska. Ve Velkých Levárech zjišťujeme, že jsme zapomněli koupit chleba. Jdeme tedy do obchodu, kde nám jeden ještě za české peníze prodávají. Nedaleko odtud čepují na zahrádce Radegast. A tak se ještě chvíli zdržíme s místními štangastmi. Těžko jim vysvětlovat, že jedeme na kole až do Itálie. Ti mají svou životní cestu utopenou na dně nedopitého půllitru.
Asi dvacet kilometrů před Bratislavou zastavujeme na noc v malém lesíku u potoka. Pereme špinavé prádlo a vaříme večeři. Dnes si ještě můžeme dopřát maso v plechovce, kterou vezeme sebou. Za pár dnů to budou opět jen těstoviny, polévky v sáčku a bramborové kaše.

U Bratislavy zastavujeme na benzince, abychom doplnili do flašek vodu. Jdeme proto do kasy pro klíče od záchodů.
„Berete tady benzín? Jestli ne, tak tam nemáte co dělat.“ odvětil vstřícný pumpař.
Zanedlouho šel na záchod řidič, který benzín bral. Takže vodu máme.
V Bratislavě se zastavujeme pouze pod prezidentským hradem a na mostě přes Dunaj u rozhledny Petržalka. Děláme pár fotek a přejíždíme na skok do Rakouska.
Městečko Petronell bylo ve 2. – 4.století sídlem římských císařů, mimo jiné i Marca Aurelia a jeho syna Commoda. Právě ti se postarali o jeho největší rozkvět a nechali zde postavit řadu honosných staveb. Dnes zde můžeme nalézt řadu archeologických vykopávek jako jsou např. Pohanská brána, která bývala římským triumfálním obloukem, velké veřejné lázně, ležení XIV.legie zařízené asi pro šest tisíc mužů a části civilního města. Nedaleko města byly odhaleny vykopávky amfiteátru z 2.poloviny 2.století, v němž se konávaly gladiátorské hry. Do jeho arény se vešlo až 8000 vojáků.
V podvečer překračujeme hranici do Maďarska.


Ráno si ordinujeme odpočinkový den. Na další cestu k jihu se chystáme vydat až odpoledne. Protože panuje nádherné slunečné počasí jedeme nejprve k jezeru Neusiedler See. Při vstupu na pláž vybírají vstupné. To jsme nečekali.
Voda je krásně teplá. Aby také ne, když je průměrná hloubka jezera něco kolem 1,5 metru a navíc nemá žádné významné přítoky ani odtoky. Dokonce se stalo, že vlivem odpařování v letních měsících v letech 1866 – 1869 zcela vyschlo. Hladinu jezera doplňují pouze přítoky ze spodních vod Malé maďarské nížiny. Na jihu pramení slaná voda, na severu sladká. Z více jak poloviny je vodní plocha porostlá rákosím, ve kterém žije přes 250 druhů ptactva. Jezero tvoří na jihu přírodní hranici mezi Rakouskem a Maďarskem.
Když opouštíme v odpoledních hodinách jezero, fouká silný jižní vítr. Naše rychlost jízdy se pohybuje do 15 km/h.
Přejezd z Rakouska je docela znatelný. Kolem cest je spousta černých skládek se všemožným harampádím. Sem tam odložený vrak starého nepojízdného auta. A co se týče kvality povrchu silnic, tak maďarští silničáři dosti zaostávají za svými sousedními kolegy.
Po devadesáti kilometrech hledáme večer místo na spaní. Zastavujeme u kukuřičného pole, vedle kterého teče potok. Ten je však zarostlý trávou a bez vody. Vaříme špagety a stavíme stan v poli na vyježděné cestě od traktorů. Přestože je do pozdních nočních hodin teplo, pod širákem se spát nedá. Všudypřítomná hejna komárů by nás nenechala vyspat.


Relax v termálech
Další den míjíme město Szombately. Za ním se najednou objevuje u krajnice značka zakázaný vjezd cyklistům. Nikde žádná cyklostezka, nebo vedlejší silnička. Vracet se už nebudeme. Zbytečně bychom bloudili a zajížděli několik desítek kilometrů. V Körmendu, kam cesta vede jsme coby dup.
Dnes nám vítr vynahrazuje včerejší odpolední trápení. Změnil se na severní, takže fouká příjemně do zad a žene nás kupředu. Rychlost jízdy se pohybuje kolem třiceti kilometrů za hodinu, takže v šest večer už přejíždíme Maďarsko - Slovinské hranice.
Projíždíme obcí Petišovci. Velká bílá cedule zářící ještě novotou připíchnutá na plotě zahrady udává, že se zde nachází soukromý kemp. To by nebylo nic neobvyklého a rozhodně nic pro nás. Přesto jsme se rozhodli na jednu noc přenocovat. Součástí je totiž termální koupaliště se třemi vyhřívanými bazény.
Jen co jsme se ubytovali a zaplatili za vše docela slušný peníz, odpočíváme naloženi v jednom z horkých bazénků. Voda v něm je pro naše svalstvo po celodenních útrapách skutečným lékem.

Po snídani se jdeme ještě vykoupat a pak již necháváme kemp a celé Slovinsko za zády. Na chvíli se ocitáme v Chorvatsku.
Ještě jsme neujeli ani dvacet kilometrů a Martin už chytá druhý defekt. První duši lepil dnes ráno v kempu, těsně předtím, než jsme se vydali na cestu. Oprava zabere jen pár minut, a tak můžeme jet nerušeně dál. Asi po 50 kilometrech se opět vracíme do Slovinska.
Cestou na Ormoz zastavujeme u pole s melouny. Jeden rozkrajujeme, ale není ještě pořádně zralý. Jeho dužnina teprve začíná chytat červený nádech. Škoda. Mohla být pořádná bašta. Snad na ně narazíme znovu o pár dnů později a pár stovek kilometrů jižněji v Itálii.
Před námi se zrcadlí hladina Ptujského jezera. Je podvečer. Paprsky načervenalého slunka zapadajícího za obzor se pomalu utápí ve vodě.
Po vedlejší asfaltce přijíždíme do kynologického klubu. Nikdo tady není. Obydlujeme lavečky se stolky a vaříme večeři. Od jezera nás bohužel dělí asi třímetrový příkop zarostlý vysokým bodláčím. Na noc si ustýláme uprostřed zatravnatělého plácku, s řadou překážek a prolézaček pro psy. Stan nestavíme, a tak to bude dneska první noc pod širákem. V dálce je slyšet hudba z nedaleké diskotéky.
Zanedlouho nás budí ze spánku oslňující záře reflektorů. Kousek od nás zastavila dvě auta. Vyskákala z nich parta mládežníků a o něčem usilovně debatují. Čekáme co se bude dít. Po chvíli se za nimi zabouchli dveře a jak rychle přijeli, tak byli ti tam. Po zbytek noci už byl naštěstí klid.


Nahoru, dolů pod žhnoucím sluncem
Ráno se obloha zbavuje mírného oparu, a sluníčko nám dává dostatečně najevo, že už jsme na jihu. Kousek opodál seče trávu zkropenou ranní rosou děda. Jen nám kývne na pozdrav a nenechá se v práci vyrušovat.
Spacáky byly vysušeny od ranní rosy docela rychle a tak se už v osm hodin opíráme do pedálů. Ve městě Ptuj kupujeme v marketu chleba a na benzince naplňujeme flašky vodou. U silničního odpočívadla za městem pak teprve snídáme.
Dávno jsme opustily Maďarské roviny a před námi se začíná okolní krajina vlnit. Tolik značek zobrazující stoupání a klesání jsem pohromadě ještě neviděl. Poté, co jsme 10% vystoupali, jsme 10% sjeli. Pak 14% vyjeli a 18% sjeli, 18% vyjeli, 15% sjeli. Poslední 10% stoupání bylo táhlé a stálo nejvíce sil. Slunko na obloze pekelně pálí a z nás se pot jen valí. Ale každý kopec má svůj vrchol. Dokonce i ten, který právě zdoláváme. Za ním nás čeká odměna v podobě několikakilometrového sešupu dolů. Na jedné z mnoha odboček do lesa teče horský pramen. Nad ním je na stromě přitlučená plechová tabulka s nápisem PITNA VODA. Zastavujeme a vaříme oběd.

Na cyklostezce za městem Celje chytáme v průběhu několika kilometrů každý po jednom defektu. Na ně vede Martin v poměru 3:1. Není se ale co divit. Martin jede na hladkých trekových pláštích, já na hrubých horských. Ta pravděpodobnost že bude lepit častěji, je u něho daleko vyšší než u mě.
Opět se před námi objevuje kopec. Podle mapy je stoupání pouze 300 výškových metrů, ale ten nehorázný provoz kolem. Nedaleká dálnice není dokončena a tak je veškerá doprava napojena na silnici po které jedeme. Na vrcholu ukazuje teploměr připíchnutý na jednom z domečků 33°C. A to je už šest hodin večer.
Za městem Domžale rozbalujeme u řeky Sávy na dnešní noc bivak. Přestože se blíží devátá hodina, je pořád strašné horko. Jdeme k potůčku smýt prach a pot dnešního dne. Stan opět nestavíme.
Usínáme za šumění řeky, přistávání letadel na nedalekém letišti v Ljubljaně a nálety všudypřítomných komárů.



Fotogalerie:





J&M, 16.08.2008