Cesta do Itálie (2.) - Podél Jadranského pobřeží - Články -

Cesta do Ljubljany je zcela v režii automobilů, které vytvořily před městem skoro dvacetikilometrovou kolonu. Chvíli jedeme po stezce kolem ní, jakmile však skončila, zařazujeme se mezi auta. Ta jedou krokem a produkují neuvěřitelné množství smradu. Naštěstí jsme během půl hodiny na předměstí. Na projížďku a kličkování mezi auty velkoměstem nemáme náladu, a tak do centra slovinské metropole nejedeme. Napojujeme se hned na starou cestu vedoucí na město Postojna. Naštěstí je směr docela dobře vyznačený, a tak není problém najít tu správnou cestu. Zdoláváme opět několik táhnoucích se kopečků, až přijíždíme k jeskyním Postojnska jama.
Martin tady byl snad před patnácti roky s rodiči a chtěl by se do jeskyní podívat znovu. Zamykáme tedy kola k zábradlí a jdeme na prohlídku. Do jeskyní vjíždíme elektrickým vláčkem. Zvláštností těchto jeskyní jsou malé rybky žijící pouze v této lokalitě, několik metrů pod zemským povrchem. Jsou slepé a živý se drobnými částečkami ve vodě. Několik jich plave ve velkém akváriu umístěném přímo v jeskyni. Při východu z jeskyně je přechod z 8°C chladna do 38°C horka velkou ranou do hlavy.

Venku, zpátky u kol, chvíli klábosíme s mladým stánkařem, který se zajímá o naši cestu. „Do Itálie je to odsud kousek. Když šlápnete do pedálů, večer jste na pláži u moře.“ Chvíli o tom uvažujeme, ale protože se chceme ještě podívat na nedaleký hrad, nebudeme se zbytečně štvát. Jestli dojedeme k moři dnes večer, nebo zítra dopoledne je naprosto jedno. Do zítřka přece nevyschne.
Asi po deseti kilometrech dojíždíme k Predjamskemu gradu. Ten je vsazen do 123 metrů vysoké skály nalézající se nad hlubokou propastí. Vede k němu pouze jedna přístupová cesta a tak se stal nedobytným. Podle legendy byl domovem Erazma - slovinského Robina Hooda.
Před odjezdem si dáváme na posilněnou pivko a pak už nadobro vyrážíme k Slovinsko – Italským hranicím.
Poslední slovinskou noc trávíme asi 20 kilometrů před hranicemi na louce, s výhledem na nejvyšší horu okolí - 1313 metrů vysoký Suhi vrch.


Následující ráno vstáváme po sedmé hodině. Příprava snídaně a balení nám ale trvá neskutečně dlouho. Takže vyjíždíme až před desátou. Je jasná obloha, ale fouká dost silný východní vítr. Protože ale jedeme západním směrem, vůbec nám to tentokrát nevadí. Po hodině jízdy se před námi objevuje opuštěná hraniční čára.
Jelikož jsme stále ve výšce kolem 600 metrů n.m., cestou klesáme níž a níž, až se nám v poledne po 9 dnech a 940 ujetých kilometrech poprvé naskýtá pohled na moře s přístavním městem Terst. Neváháme a sjíždíme 25% klesání k moři na betonovou pláž. Jdeme se koupat. Přestože jsme ve městě, které má více než čtvrt miliónu obyvatel, voda je nádherně průzračná. Po osvěžující koupeli opravujeme moje zadní kolo. Když jsme totiž dojížděli na pláž, cítil jsem že začíná pořádně házet. A taky jo, mám z něho osmu. Po prohlédnutí zjišťuji, že jeden z drátů je úplně vytržen z ráfku. Martin (jako hlavní technik výpravy) se chopí centrovacího klíče a snaží se rozložit sílu rovnoměrně do zbývajících drátů. „Je to lepší než to bylo, ale zázraky dělat neumím. Když se nevyrve další, dá se na tom celkem slušně jet.“ hodnotí svou práci. Souhlasím s ním. Stejně nemám na vybranou. Nový ráfek zatím kupovat nebudu.
Po doplnění našich vodních zásob jedeme k zámku Miramare. Ten leží asi pět kilometrů severně od Terstu. Hezčí místo by pro svoji polohu jen těžko hledal. Je postaven na malém útesu nad hladinou moře a obklopen nádherným parkem. Od roku 1855 byl sídlem Rudolfa Habsburského a Charlotty Belgické. U vchodu do parku stojí strážní a nabádají nás, abychom si oblékli trička.
V Monfalconě kupujeme chleba, ať máme co k večeři a za městem zastavujeme na noc u řeky Isonso. Jsou zde sice všude kolem cedulky s nápisem zákaz stanování a přeškrtnutým obrázkem stanu, ale snad tu jednu noc přežijeme. Navíc mi nestanujeme. Rozděláváme pod vysokými stromy pouze spacáky.


Ráno vstáváme před šestou hodinou. Hřmí a je strašný vítr. Protože jsme spali pod vysokými stromy, a nějaká ta větvička už nevydržela nápor větru, rychle se balíme a vyrážíme na cestu do Benátek, od kterých jsme vzdáleni asi 150 km. Po chvíli začíná pršet. Před deštěm se ukrýváme pod stříškou rozestavěného obchodu. Protože jsme ještě nesnídali, využíváme neplánované zastávky a připravujeme jídlo. Po hodině čekání déšť ustává a nebe se začíná pomalu vyjasňovat.
Celé dopoledne pokračujeme podél Jadranského pobřeží až k plážím letoviska Caorle. Když přijíždíme po poledni na pláž, máme ujeto více než 80 kilometrů. První věc, které si všimneme jsou nabalená kola opřená o kamennou zídku. Jak později zjišťujeme patří slovenským cykloturistům z Bratislavy, kteří jedou z Chorvatska. Po čtrnáctidenním putování po poloostrově Istrie se vrací domů.
Ačkoli jsme nejprve uvažovali, že na pláži přečkáme dnešní noc, od této myšlenky brzy upouštíme. Zvedá se pořádný vítr, který žene písek do všech otvorů a skulinek našich zavazadel. Rozbouřené moře zvedá vlny do pořádné výšky. A tak kolem páté hodiny balíme věci a jedeme hledat místo na spaní někde v závětří. Dvacet kilometrů před Benátkami odbočujeme na polní cestu. Po několika dnech stavíme stan, protože komáři začínají otravovat a my se chceme pořádně vyspat.


Během dopoledne dalšího dne se dostáváme k Benátkám. To nám samozřejmě nedá, abychom nenavštívili toto světoznámé město na vodě.
Benátky začaly vznikat v roce 810 v laguně, do níž utekli obyvatelé z krajiny Venetia. Od té doby Benátky jen zkvétaly (bohatly z obchodu s Orientem), až se staly v 15.století nejmocnější přímořskou republikou ve Středomoří. Pak ale svůj vliv postupně ztrácely, přicházeli o dříve dobité města a osady, až upadly pod nadvládu Habsburků. V dnešní době jsou hlavním městem oblasti Veneto. Rozkládají se v laguně mezi pevninou a otevřeným mořem na 118 ostrůvcích, při 150 kanálech, přes něž se klane více než 400 mostů.
Kola necháváme v přístavu Fusina a nasedáme na trajekt plující na ostrov. Po necelé půlhodince plavby přistáváme v ostrovní části města. Prohlídka nám zabírá zbytek odpoledne. Samozřejmě, že jsme neviděli všechno, ale být v Benátkách a nevidět katedrálu sv. Marka se stejnojmenným náměstím plným holuby, most Rialto, nebo věž kostela San Giorgio a několik gondol by bylo hříchem. Nejsme žádní hltači památek, takže máme na delší dobu odpamátkováno.
K večeru odplouváme zpět do Fusiny. V supermarketu kupujeme sýr pro obohacení jídelníčku, doplňujeme zásoby vody a pokračujeme po E55 na jih do Ravenny.
Po půl osmé začínáme hledat místo na spaní. V dálce jsme viděli nákladní loď, a tak odbočujeme z hlavní silnice a jedeme směrem k moři. Nebylo by špatné přespat někde na pobřeží. Po pěti kilometrech ale cesta končí u nějakého statku. Protože se nám nechce vracet zpátky a hledat další místo, zkoušíme se zeptat na nocleh. Letos jsme ještě nikoho nežádali, tak aspoň uvidíme, jak jsou v Itálii přívětiví k cyklopoutníkům. Na zahrádce zalévá postarší chlapík zeleninu. Zkoušíme to angličtinou, jenže se nechytá. Vytahujeme česko-italský slovník. Stačí jediné slůvko – přenocovat a on ukazuje místo na dvorku, kde můžeme složit hlavu.
Noční obloha posetá tisíci hvězd a silueta letadel vzlétajících nad námi z nedalekého mezinárodního letiště vytváří nezapomenutelný pohled.


Další ráno, jen co jsme vyjeli, lepím hned dvakrát duši. V úseku necelých pěti kilometrů. Trny z malé plazivé rostlinky rostoucí u okraje silnice projíždí pláštěm jako nůž máslem. Příště, až zase zastavíme u krajnice, si budeme muset dát větší pozor.
Hlavní tah k jihu Itálie je přecpán auty. Kamióny vytváří proud vzduchu, který s námi mává ze strany na stranu. Už abychom byli v Ravenně, pryč z hlavního tahu.
Po čtyřiceti kilometrech odbočujeme na pláže Rosolina Mare. Moře tady není tak čisté jako v Terstu, ale i tak voda příjemně osvěží. Po koupeli obsazujeme každý jedno lehátko pod slunečníkem a odpočíváme. Z každého koutu je slyšet čeština.
Odpoledne, kdy už se začínáme pomalu nudit, jedeme do města nakupovat. Kromě pětikilového melounu za pár babek, chleba a sýra se rozhodl Martin koupit rybu. Zrazoval jsem ho od toho, protože budeme muset na upečení rozdělat večer oheň, ale nenechal si to vymluvit. Na parkovišti před marketem si pak pochutnáváme na salátu ze sépie, dojídáme se půlkou melounu a po páté hodině se vydáváme na další cestu k jihu.
V podvečer, kdy jsme uznali, že toho máme dnes tak akorát, zastavujeme za vesnicí u polorozpadlého domku. Docela odlehlé místo, kde se dá naštěstí rozdělat i oheň. Zabydlujeme se pod střechou velké kůlny a pečeme rybu. Na noc stavíme stan. Ne, že by byla zima, ale jakmile se setmí, začínají nálety komárů.


Včera večer jsme spotřebovali veškeré zásoby vody a proto následující ráno, jen co jsme vyjeli, hledáme vhodný zdroj. Tady nejsme v horách, a tak se studánkou nebo čistým horským pramenem počítat nelze. Na benzinkách, kde také často vodu bereme, to je v Itálii skoro nemožné, protože velká spousta z nich stojí u rodinného domku a tvoří ji jeden stojan s hadicí na benzín a na naftu. Jedinou možností, kde sehnat pitnou vodu (pokud ji nechcete kupovat) jsou tedy hospody, nebo poprosit obyvatele nějakého domku.
Z hlavního tahu na Ravennu jsme odbočili do přímořského letoviska s písečnými plážemi - Lido di Volano. Celé odpoledne se koupeme, hrajeme karty a odpočíváme. Jakmile se vrátili majitelé zaplacených lehátek, vyklízíme pozice a pokračujeme v cestě.
U zelináře bereme šestikilový meloun, jehož půlku hned na místě jíme. Přece se nebudeme tahat s takovou zátěží. Ptáme se ho, jestli si můžeme za stánkem postavit na noc stan, ale nějak špatně to pochopil a posílá nás do nedalekého hotelu. Odkýváme mu, že se ubytujeme tam a odjíždíme hledat místo na spaní. Deset kilometrů před Ravennou zajíždíme na polní cestu a nedaleko od silnice stavíme v přírodním parku (podle cedulí) stan.


V Ravenně navštěvujeme skvost Starého města - baziliku San Vitalle, a pokračujeme do nejznámějších přímořských lázní na jadranském pobřeží, Rimini. Cestou pojídáme fíky ze stromů rostoucích na každém kroku.
Na pláži v Milano Marittima trávíme poslední odpoledne koupáním v Jadranu. Moře je klidné, voda krásně teplá a průzračná. Jako první den v Terstu.
Tak jako každý den, na oběd jídlo nevaříme. Koupíme čerstvé pečivo a k tomu sýr, jogurt, nebo podobné pochutiny. Vaří se až večer, většinou kdy už máme vyhlídnuté místo na spaní. Dnes tedy obědváme housky se sýrem a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani sladký meloun.
K večeru má Martin další defekt. Duši lepíme u rodinného domku. Při té příležitosti se ptáme majitele na přenocování u něho na zahradě, ale stále nás posílá do kempu. Je pravda, že těch je v této oblasti velká spousta. Celé pobřeží je jimi poseto. Když jsme neuspěli tady, tak se poohlédneme jinde. Nějaké to zákoutí kam složit hlavu se najde vždycky.



Fotogalerie:





J&M, 02.09.2008